Zima se nám zdála dlouhá. Všichni se těšili na jaro. Domlouvali jsme si, co budeme sázet na zahradě. A teď taková rána ... Přišlo to jako blesk z čistého nebe.
Že prý je všude kolem nás nebezpečný virus. Moc jsme to nechápali. Z ničeho nic jsme nemohli do města, do obchodu, na procházky, do aktivit, navštěvovat se mezi sebou na kafíčko, jít se provětrat jenom tak na zahradu.
A to jsme neměli tušení, že by to mohlo ještě horší.
PŘIŠLA KARANTÉNA. Všichni k nám museli přestat chodit, aby nás neohrozili, přišla přísná opatření pro ochranu našeho křehkého zdraví. Někteří z nás to velmi těžce nesli, neboť nemohli domů k rodičům, a naopak rodiče nesměli ani na návštěvu za nimi.
Začali jsme sledovat televizi, zprávy na ČT24. Pracovnice sledovaly s námi a vysvětlovaly nám aktuální situaci. Zároveň se začaly střídat v šití roušek pro nás a pro sebe. Ať jsme všichni chráněni. Trpělivě nám každý den situaci vysvětlovaly, neboť se den ode dne zhoršovala.
Pracovnice nám začaly zkoušet nasazovat ušité roušky. Vysvětlovaly, že je to pro naší ochranu. Někteří tvrdili, že to není potřeba, včetně měření teploty. Někteří pochopili, že je to nebezpečný virus a že je opravdu potřeba nosit roušku, dokonce pak v roušce sledovali i TV a čekali, kdy se vyhlásí konec karantény. Dokonce chtěli i v roušce spát.
Někomu se zdálo, že mu je každá rouška malá a nosil ji preventivně na bradě, někteří z nás i velmi hlasitě i nehlasitě protestovali, že opravdu roušku nechtějí, bylo to pro ně velmi nepříjemné a stresující. Ale společně to zvládáme.
Těšíme se společně na Velikonoce, oprášíme formy na beránky a nachystáme ty nejlepší recepty. Uděláme si hezkou výzdobu bytu, ať je nám veseleji. Pořád je přece na co se těšit.
M.N., H.K.